A budeš můj - 10. Impression

Pozn.aut.: Další kapitola je na světě, doufám, že si jí užijete, tak jako já psaní:-) Komenty jako vždy potěší...
Btw.: ten "humor" v žánru neberte moc vážně, spíš jen pár komických situací ze života...;-)

-------------------------

„Ty… kdes jí… tys potkal…?“ šeptá Draco jak nejtišeji dovede.

„Myslíš… toho jednorožce? Já… najednou se vedle mě objevil… když jsem byl v zahradě…“
Dochází mu, že to, co se mu přihodilo, asi má hlubší význam, než jen zázrak… třeba jde o něco… víc…

Draco se ztěžka pohne… Váhavě natáhne ruku: „Smím?“
Harry se usměje: „Vždyť je pro tebe… on… on to tak chtěl…“
Zorničky v šedých očích se roztáhnou úžasem.
„To jako… vážně? Jak…?“
„Prostě mi ukázal, kdo jí má dostat… Tak už si ji vezmi...“

Jakmile se štíhlé prsty jemně obtočí kolem pevného stonku, rostlinka se celá znovu rozzáří, jakoby chtěla potvrdit, že teď je to, jak má být…

A Draco vypadá, že se každou chvíli buď rozpláče nebo rozesměje šíleným smíchem. Tolik emocí v jeho tváři snad ještě nikdy nebylo, nebo spíše ještě nikdo neviděl…

„Harry…“
Harry? Opravdu mi řekl… Harry??
Zvedne hlavu.
„Já… děkuji… Ty ani nevíš… nevíš cos dokázal… To jen díky tobě sem ten jednorožec přišel, smiloval se nad Malfoy Manor… Je to sice jen počátek, ale dal mi šanci…“

„Šanci? V čem?“
„Šanci moci konečně klidně spát v těchto zdech a taky šanci pomoci ti vrátit paměť…“
„Nechápu…“
„Ani nemůžeš… Ale když budeš chtít, tak ti to jednou vysvětlím, máš na to právo…“
„Tak… tak dobře…“
Dneska je zvláštní den… jako ostatně poslední dobou pokaždé…

Po té, co Draco vložil květinu do vázy (zvláštní, že do ní nedal vodu…), pozvedl sklenici s vínem k němému přípitku…

----------------

Zamžoural rozespalýma očima do neznámého prostoru.
Sakra, kde to jsem…?

Tatam je tmavý pokoj. Tahle místnost je světlá a plně zařízená. Denní světlo už si vynutilo vstup i do zapadlejších koutů, je tu čisto…

Pootočí se na obrovské posteli, nikde nikdo… Je tedy opět sám?
Nebo zase nějaký výpadek paměti?
Ne…
Už si vzpomíná… tohle musí být Malfoyův pokoj, nevybavuje se mu cesta zpět do toho svého…
Ale kde je tedy…?

„Dobré ráno,“ ozve se ode dveří.
Prudce otočí hlavu. No jistě, Malfoy stojí elegantně opřený o rám a evidentně právě svádí vnitřní boj o udržení vážné tváře.
„Dobrý…“ odpoví Harry a prohrábne si přeleželé vlasy.
To už se blondýn naplno uculuje.
„No… vyspal ses?“
„Já dobře, ale co ty?“ přeměří si ho pohledem.
Oh ano, Harry si pamatuje, co Draco říkal o své nespavosti…

Ostatně, včera toho probrali opravdu mnoho. Seděli a upíjeli víno dlouho do noci. A přitom ani jeden z nich nebyl opilý, prostě si jen… nějak si najednou měli co říct… po všech těch letech…

Draco mlčí… Co by měl odpovědět? Že se tentokrát probudil z noční můry jen třikrát? Ne… proč to znovu rozpitvávat…
Pohled mu bezděky sklouzne na zářící květinu v křišťálové váze na stole…

Ta lilie… nevinnost… a vlastně i zároveň trochu jakási falešná nadutost… ach, třeba… třeba se to podaří…

„Malfoyi?“
Oslovený sebou trochu trhnul. Teď teprve si uvědomil, že ho Harry upřeně sleduje… s nečitelným výrazem v očích…
„Co je?“
„Nic zvláštního, jen že ti u nohou stojí už asi minutu domácí skřítek…“

Chudák Deafy se neodvažoval pána vyrušit, tak jen poslušně čekal a poulel ta svá obrovská očka.

Dracovy tváře získaly jemně růžový nádech… Dříve by tenhle úkaz byl považován za naprosto šokující, ale dnes už… ne. Draco se hodně změnil… Když už na něj nepůsobí silný vliv přísného otce a konzervativní společnosti, které se začal stranit, přestává si své emoce tolik hlídat… Je v tom cosi kouzelného… tak nevinného, nového… jako když mladý ptáček poprvé okusí vítr v křídlech… Ale Harry si musel už včera přiznat, že ho tahle změna (rozhodně k lepšímu) svým způsobem učarovala…

Malfoyův pohled sklouzne ke skřítkovi.
„Deafy přišel na zavolání, pane,“ zakřehotal tvoreček.
Draco ukázal na prázdný stůl a kývl. Toto už je jakési známé gesto, kterým dává služebníkovi najevo, že je čas prostřít…
„Deafy rozumí pane, snídaně je hotova.“ Pak se podívá na Harryho, který stále sedí zahrabaný v peřinách: „ Mám prostřít pro dva, pane?“
Draco přikývne a skřítek se urychleně vzdálí.

„On ti takhle rozumí?“
„Některá gesta, která se stále opakují, dokáže pochopit bez bližšího vysvětlování. Je to lepší než mu lézt do hlavy.“
„Chápu…“

„No… asi by ses rád osprchoval, tak… támhle je koupelna,“ ukázal pootevřené dveře na druhém konci pokoje.
„Err… No jo, vlastně…“ vykoktal Harry, ještě trochu rozespale, zamířil určeným směrem, „díky.“

Zatímco se z vedlejší místnosti ozýval šum padající vody, přinesl domácí skřítek žádanou snídani a položil ji na stůl.
Draco začal vše na stole aranžovat, tuhle práci si vyšetřil pouze pro sebe…
Hmm, co tak asi Harry Potter rád snídá?
Ano, už tu sice pobývá delší čas, ale kdo říká, že mu ranní pokrm chutná, že?
Draco si zaboha nemůže vzpomenout, co si ráno dával v Bradavicích. Vlastně si toho nikdy nevšímal. Vždyť se nenáviděli, tak jak by ho mohlo zajímat, čeho se jeho hlavní rival s chutí nadlábne…
No… může se ho přeci zeptat…

Aniž by přemýšlel, vykročil si to rovnou ke koupelně.
Zaklepal…
Nic.
Znovu zaklepal…
…
No, nejspíš ho neslyší, ale tak snad se nic nestane, když půjde dál…

Omyl!

Draco vstoupil dovnitř a nejdřív mu chvíli trvalo, než skrz mléčně bílou páru mohl rozeznat alespoň obrysy.
Asi po pár vteřinách úpěnlivého snažení se mu to konečně podařilo…

Být žena, musel by puknout štěstím.
Být žena, musel by pro něho být pohled na nahého a totálně dezorientovaného Pottera tím největším potěšením.
Jenže on žena není, a proto se teď dívá stejně šokovaně jako Harry.
Ovšem musí uznat, že i tak není pohled na, sice trochu pohublou, ale jinak urostlou postavu „spolubydlícího“ zrovna k zahození… Ach, co to plácám!!

Potter se probral první, tedy jak se to vezme…
Stále stojí s rukama svěšenýma podél těla, ale alespoň mluví:
„Ty… co tu… jako… ???“

Jinak krémově světlá tvář rázem znachověla.
„No, víš… já… p-promiň, teda… Sem se přišel zeptat… co to… jak to… jak to máš rád?“
Harry udiveně pozvedl obočí.
„Ouu.. teda jako… co máš rád? Jak k snídani… rád… co…“
„No… toasty s džemem…“
„Jo… jasný, díky…“
„Ty, Malfoyi…“
„Ano?“
„No, když už jsi tady… víš… podal bys mi… no… župan?“
„Co? Jo… župan, jasně… na…“
„Díky…“
„Tak… já jdu dělat ty toasty…“
„Fajn…“
„Zatím…“

Zaklaply dveře.
Honem… rychle se o něco opřít…
Tak… a teď dýchat… hlav-ně-z-hlu-bo-ka-dý-chat…
Uff…

Takže, abychom to shrnuli: právě jsem viděl Pottera nahého… úplně bez oblečení… nahého… a bez ručníku kolem pasu… nahého… ???
Ale no tak co, vždyť jsme lidé, nemá nic, čím by mě mohl překvapit… nebo ano?
No asi ano, protože jinak by se mi při pohledu na něj nenahrnula krev do tváří a… řekněme jiných částí těla…, jako nějakému puberťákovi.
Radši nad tím nebudu přemýšlet… radši…

Už trochu nabyl na stabilitě, tak sebou může konečně pohnout, a připravit ty pitomé toasty.

*

Harry si sáhne na čelo… je horké…
Co se to se mnou děje?

Stojí stále v prostředku koupelny, s bílým froté županem v ruce.
Zimničně se zachvěje… je tu zima… určitě… proč jinak by se taky jinak chvěl?
Přehodí si měkkou látku přes ramena, navleče rukávy…

Před očima se mu stále zjevuje ten Malfoyův (nebo spíš Dracův?) výraz…
Díval se jinak… jinak než by se na něj kdokoliv kdy mohl podívat…
Ne znuděně, nebo posměšně – jako asi každý muž, když takto vidí jiného.
Spíše snad překvapeně… to je možná ono… No taky aby ne? I když, co čekal? Že se budu sprchovat v plavkách? Nesmysl…
Ty stříbrné oči vyjadřovaly více… s jakousi neznámou hloubkou… s cizím podtextem tam vzadu…
Co mu asi proběhlo v hlavě?
Zvláštní…

V poslední době jako by to už nebyl Draco Malfoy. Je tu někdo jiný…
Někdo, kdo neskrývá své emoce, nebrání se pocitům… nebo spíš už mu to nejde, jako dřív… nejspíš vyšel ze cviku…

Asi bych měl přestat fantazírovat a jít na tu snídani.

I když to se nejspíš lehčeji řekne, než udělá…
Jak se má teď tvářit?
Jak se bude tvářit jeho hostitel?
No… nejspíš má před sebou další trapas…

Ale co, těch už si v životě užil tolik, že je téměř profesionál…

Stiskne kliku…

*

Cvaknutí!

Draco sebou trhne. Tak už je to tady…

Pomalu se otáčí na Harryho stojícího už jen kousek od stolu.
Proti své vůli se opět začervená, když si všimne, že jeho pohled sklouzl na topinky a sklenici s džemem hned vedle…
„Díky,“ špitne, ale koutky mu trochu zacukají.
Blonďák se usměje také.
Vždyť co, je to vlastně děsně komická situace…

Když se oba usadí, Draco si trošku odkašle. Dluží Harrymu vysvětlení, za to překvapení.
„No, vážně se ti omlouvám, že jsem… no… víš co, ne?“
Chvíli je ticho… ale pak… oba při pohledu na rozpačitý výraz toho druhého vyprsknou smíchy… jako malí kluci…
„Víš, já jsem klepal, ale tys mě neslyšel a mě nějak nedocvaklo, že se asi nesluší jen tak vejít…“ zvážní znovu Draco.
„To je v pořádku, je to přeci tvůj dům…“
„Ale ty tu žiješ taky.“
Harry užasle roztáhne oči.
Sleduje výraz v Dracově tváři a snaží se z něj vyčíst, jak to bylo míněno…
„No… vždyť je to tak. Je to samozřejmě jen na tobě, jak dlouho tu ještě zůstaneš, ale zatím… já… no, jsem rád, že tu nejsem sám…“
„To věřím, je to obrovský dům… Já bych se tu asi zbláznil…“
„Možná ne…“ pronese na to tiše Draco. „Víš, oba jsme oběti, oběti války i post-válečné společnosti. Víš jak to myslím?“
„Nejspíš ano…“

Harry se zarazí. Jedna věc ho už dlouho svrbí v hlavě…
Dívá se na mladého aristokrata před sebou, na jeho ušlechtilé pohyby, dokonalý vzhled a měkký výraz v očích… ta změna mu nejde na rozum…
„Víš, Draco, sedím tu s tebou a vlastně ti vděčím za život… staral ses o mě, když já jsem nemohl… Proč?“

„Proč…“ zašeptá. „Sám nevím… Byla náhoda, že jsem tě našel já…“

„Ale proč jsi mě tam nenechal ležet?“ naléhá Harry.
„A ty bys to udělal?“
„No kdyby šlo o dávného rivala tak…“ zarazí se…
„Tak?“
Harry sklopí oči.
„Máš pravdu, nenechal… Ale ty… vždyť jsi byl vždy zapřísáhlý zastánce zmijozelu…“

„Takže to znamená, že budu po celý život svině, viď!“ rozkřikl se Draco, „že se mnou nepohne všudypřítomná smrt a teror, že mě nezmění ani ztráta rodiny a těch pár přátel, co jsem měl! Že nemám smysl pro čest! Co?!“

Ani si neuvědomil kdy vstal, ale teď se dívá na vyděšeného Pottera před sebou a snaží se tvářit nenávistně.
Bohužel pro něj, jeho oči… oči o něm prozradily, jak ho ta poznámka zabolela… právě proto, že je pravdivá… skutečně takový byl…

Harry se pomalu vzpamatovává z náhlého výbuchu.
Asi to přehnal… ne, určitě to přehnal!
Ale třeba se to dá ještě zachránit… omluvit se…
Také se zvedá…

„Draco, já… promiň… já to tak nemyslel, vždyť… prostě jsem pořád ještě nestačil vstřebat ten zvrat, co v tobě musel někdy nastat… a nechápu to… nechtěl jsem…“ už neví jak dál.
Bezmyšlenkovitě natáhl ruku a uchopil jemnou dlaň svého společníka. Chce ho utišit…
Blonďák kupodivu neucukává, stojí bez pohybu a snaží se vyhýbat propalujícímu Harryho pohledu.
Nechce, aby se mu omlouval.
Nechce to, protože pak už na něj nebude moci být naštvaný…
A on si potřebuje všechnu svou bolest a křivdu na někom vylít, už dávno to potřebuje…

Jenže ta horká dlaň, která ho svírá tak jemně, opatrně…
Cítí se hrozně divně… tak prázdný, jako mýdlová bublina…
A přes to v sobě zaznamenává jakýsi zvláštní pocit, který ho naplňuje… to teplo, které nesálá z něho, ale z Harryho a kterým se ho snaží uklidnit…
Nemůže odmítnout…

Harry obejde stůl a stane kousek před ním.
Dívá se mu zpříma do očí…
Dívá se pohledem, kterým se omlouvá… kterým ale také ukazuje své vlastní zmatení…

Náhle ho bez varování prudce obejme.
Draco ho chce odstrčit – co si o sobě Potter vůbec myslí? – ale nemá sílu…
Nechá se tisknout, jako nějaká bezvládná hadrová panenka…
Nemyslí… nemyslí na nic…
Hlava se točí…

Harry sám nechápe, co to vlastně dělá… ví jen, že ho vede nějaký velmi silný instinkt… nutí ho objímat Draca s obrovskou intenzitou a naléhavostí… objímat a nepouštět…
A ten majestátní plavovlasý muž mu nyní skví v náručí úplně bez vůle… bez jakékoliv známky vlastní reakce… bez pohybu…
Nebo že by… snad…

Zesláblé paže se ho malátně zachytí… odpovídají na dotek…
Hlava klesá na rameno…
Stisk nabírá na síle…
Tolik… tolik emocí…

Harry ho jemně pohladí po hedvábných vlasech… krásně voní po heřmánku…
Radši nic neříká… nic… protože cokoli, třeba i jen trochu hlasitější nádech, by mohl protrhnout tuto magickou a tak moc zvláštní chvíli…

Jenže po chvíli se Draco sám vzpamatovává.
Unaveně se vyvine z Harryho objetí a poodstoupí krok vzad.
Mlčky se na sebe dívají… naprosto zmatení a dezorientovaní…

A než si to Harry stačí vůbec uvědomit, Draco urychleně vyběhne z místnosti.
Zbyl tu sám…

Co je špatně?